Kočího šifry písma a geovzorce

6.9.2026

Základnou matrix doskou českého maliara Václava Kočího (1981) je pulzujúci vizuálny jazyk geometrickej abstrakcie. Kočí razantne vytvára farebné iluzívne vzorce, kde intenzívne fungujú obrazové a alfabetické dáta a ich kultúrne čítanie. Vytvára rytmické polia a štruktúry, v ktorých prúdi dynamika a pohyb, vnímanie času i modelovanie vrstveného obrazového priestoru. Na základe konceptuálnych východísk prináša koncentrovanú transformáciu textových a numerických informácií do vizuálnych kódov a abstraktných polí. Programovo pracuje v sériách, kde stále permutuje novoobjavované varianty a vektory dešifrovania. Ide o farebné geovzorce (vyťaženie zo samotnej podstavy vyžarovania farebných polí), o nové vizuálne návestidlá a jasné signály čítanie obrazov. Tu prevláda jasná geometrická kostra, architektúra obrazového systému s rezkou rytmikou a hudobnou frekvenciou...
Pri prvotnej sérii Stripes išlo o horizontálne radenie jednotlivých liniek, horizontálne vibrovanie „strún“ v op-artovom štýle, ktorý sa osvedčil u Bridget Riley, či neskôr u Gerharda Richtera (Small Time Shot Away, 2008; Microcuts, 2010; The Bliss, 2011). Nasledovali ostré hrany, sýte plochy a farbisté kryštály z cyklu Alphabets (Don´t Line Your Life, 2019; 625, 2020). Podobne funguje veľkorysejšia séria Quotes (Quote XIII, 2020; Made, 2022; Pearl Black, 2023), kde sa zjavujú zubovité, lomené plochy signálnej farebnosti, čo sa do seba zahryzávajú.
Mentálnu os, ideovú chrbticu jeho maliarskeho uvažovania tvorí osobité šifrovanie - transkripcia textov do obrazových systémov. Ide aj o zahaľovanie významov, nielen o ich odkývanie, tajomné kryptogramy. Modeluje plastické štruktúry, ktoré nesú energický živý obsah alfabetických sloganov, či tajné odkazy (od pop-kultúrnych hlášok po podivné archeopísmo). Pináša black&white obrazy vybraných štylizovaných čísiel v sérií The Score (289, 2012; 308, 2013; 318, 2013), neskôr sofistikovanejšie s podkladovým rastrom a vypúšťaným niektorých liniek čísiel, či textu (Hello from New York, 2015; 404, 2015; 420, 2016; 629, 2020). Túto alfabetickú linku, kde prerážajú písmená, ich spojenia a štruktúry série Any Color You Like ( Night Blue, 2014; Any Color You Like I, 2014) rozvíja v textovom cykle nápisov a odkazov - Lettering ( Fear Eats The Soul, 2020; Boga net, 2021; Has, 2022). V aktuálnej sérii s názvom Lexikon multiplikuje vrstvenie jednotlivých písmen vybraného slova na seba a vytvára transparentné pravouhlé architektony a priestory (Credit, Opinion I, Impact; všetky 2025). Prebíja kalkul, analýza jednotlivých znakov a písmen do kompaktnej obrazovej architektúry, kde indikátorom napätia je výťažok z mikrotypografie pravouhlých grafém a nelineárneho čítania šifrovaných slov.
Nosným spôsobom práce Václava Kočího je popri akrylových poliach na plátne, požívanie fólii a hlavne vykrývacích lepiacich pások, ktoré pomáhajú definovať razantné hrany a plochy, kompresiu textu a samotný vnútorný obrazový priestor. Pri sledovaní hesla „lepiace pásky - to je cesta“ vytvoril priamo lepiacimi páskami na vstavanú štvorcovú stenu osobitú výtvarnú hru, súvislý rytmus písmen slova „uroboros“ pre výstavu v Galérii Jána Koniarka v Trnava na jar 2023.
Paralelne autor rozvíja aj líniu vykročenia z 2D maliarskej plochy do priestoru. Ide o jednotlivé trojrozmerné objekty – priestorové tykadlá, vertikálne komunikačné stĺpy s textovým odkazom ( napr. výstava Carpe diem, Jablonec nad Nisou (Galéria Kaplička, 2023), či výstava „ Spacial Cases“ pre Košice (Galéria Alfa, 2024)).
To len potvrdzuje jeho dlhodobejšie otvorenú cestu k priamej komunikácii s architek-túrou. Pri realizáciách ide o intenzívny dialóg s telom stavby – vnášanie nových kvalít farebných a dynamických geometrických štruktúr. Teda nové definovanie priestoru a času, manipulovanie s ním pri fyzickom pôsobení na diváka (Hello World !, nástenné maľby pre Pavilón superpočítačov FIT VUT Brno, 2013; LCFT, Univerzita T. Baťy v Zlíne, 2014; Eva Adamova, nádraží Adamov, 2023; Strieborný sál Jihlava, 2024 a pod.).
Podľa Viléma Flussera by sme mohli metaforicky definovať Kočího maliarske šifrovanie ako prepájanie jeho troch civilizačných druhov myslenia: vizuálne obrazové myslenie, dejinné lineárne myslenie s historickým vedomím a textovým zápisom vedeckých dát a následne ich spoločné post-historické prepájanie a manipuláciu do novej syntetickej vizuálity v naše telematickej spoločnosti. V prenesenom význame slove autor tak vytvára novú vizuálnu topografiu, kde mapuje a skúma vlastnosti farebných polí, elementárneho tvaroslovia, textúry a ich symbolického vnímania. Napriek analytickému spôsobu myslenia prináša silnú dávku vnútorného napätia a emocionálneho náboja. Nakoniec ide o očistnú vizuálnu kúpeľ v záplave písmen, číslic a dát...

Silný solitér Václav Kočí zároveň potvrdzuje rozvíjanie svojho jazyka na pozadí mohutnej geometrickej brnenskej scény, kde figurujú okrem iných také mená ako Pavel Rudolf (1943-2026), Petr Kvíčala (1960), Petr Veselý (1953), Milan Houser (1971), či mladší Břetislav Malý (1985). K tomu môžeme priradiť aj účinkovanie a zbierku geometrie a minimalizmu brnenského teoretika a umelca Jiřiho Valocha (1946), nakoniec čiastočne aj tvorbu slovenského konceptuálneho umelca Monogramistu T.D.(1947), ktorý sa usadil v Brne.
Na záver ešte môžeme dodať jeho zaslúžilú aktivitu v kultúrnej komunite napr. založenie a vedenie projektu Open Studios v Brne a Ostrave, projekt inkuátora, početné výstavné aktivíty.
Takže: Open Your Studios, Open Your Eyes, Open You Mind.....

/

Kočí ’ s Font and Geo-Sample Encrypts

09/06/2026

The basic matrix of the Czech painter Václav Kočí (1981) is a pulsing visual language of geometric abstraction. The coachman vividly creates colourful illustrative formulas, in which pictorial and alphabetical data and their cultural reading work intensively. It creates rhythmic fields and structures in which dynamics and motion flow, time perception, and the modelling of layered image space. On the basis of conceptual assumptions, it brings about a concentrated transformation of textual and numerical information into visual codes and abstract fields. It works in software in series, where it is still permuting the newfound variants and decryption vectors. These are colour geo-specimens (extracting from the base of the field radiations themselves), new visual signals and clear signals reading images. This is dominated by a bright geometric skeleton, the architecture of an image system with abrasive rhythms and a musical frequency.I'm sorry.
In the original Stripes series, it was the horizontal lining of the individual lines, the horizontal vibration of the ‘ string ’ in the opera style, which proved to be the case with Bridget Riley, or later Gerhard Richter (Small Time Shot Away, 2008; Microcuts, 2010; The Bliss, 2011). This was followed by sharp edges, sieves, and coloured crystals from the Alphabets (Don't Line Your Life, 2019; 625, 2020). Similarly, a more generous series of quotes works (Quote XIII, 2020; Made, 2022; Pearl Black, 2023), where the jagged, fractured areas of signal colour appear to bite each other.
The mental axis, the ideological backbone of his pictorial thinking creates a peculiar encryption - the transcription of texts into image systems. It is also about glossing over meanings, not just nodding, mysterious cryptograms. It models plastic structures that carry a vibrant, live content of alphabetical slogans, or secret messages (from pop culture messages to a strange archeism). Pinasha Black & White images of selected polished numbers in The Score series (289, 2012; 308, 2013; 318, 2013), later more sophisticated with background raster and deletion of some numbers or text lines (Hello from New York, 2015; 404, 2015; 420, 2016; 629, 2020). He develops this alphabetical line, where they break through letters, their connections and structures in the series Any Color You Like ( Night Blue, 2014; Any Color You Like I, 2014) - Lettering ( Fear Eats The Soul, 2020; Boga net, 2021; Has, 2022). In the current Lexicon series, it multiplies the individual letters of the selected word into each other and creates transparent rectangular architectures and spaces (Credit, Opinion I, Impact; all 2025). Calculus, character and letter analysis into compact image architecture, where the voltage indicator is an extract of the microtypography of rectangular graphs and non-linear reading of encrypted words.
In addition to the acrylic fields on the canvas, the use of film and, in particular, film-coating tape, which help to define sharp edges and surfaces, the compression of text and the interior image space itself, is a way of carrying the work of Václav Kočí. Following the slogan ‘ duct tape ’, he created a specific play with duct tape on the built-in square wall, the continuous rhythm of the letters of the word ‘ Uroboros ’ for the exhibition at the Ján koniarka Gallery in Trnava in the spring of 2023.
In parallel, the author also develops the line of departure from the 2-D painting area into space. These are single three-dimensional objects – spatial antennae, vertical communication poles with a text link (e.g. the Carpe diem exhibition, Jablonec nad Nisou (Galéria Kaplica, 2023), or the ‘ Spacial Cases ’ exhibition for Košice (Galéria Alfa, 2024)).
This only confirms its longer-term open path to direct communication with architecture. It is an intensive dialogue with the body of the building – bringing in new qualities of colour and dynamic geometric structures. Thus, the redefinition of space and time, the manipulation of space and time while physically acting on the viewer (Hello World!, wall paintings for the supercomputer Pavilion FIT VUT Brno, 2013; LCFT, University of T. Zlín Bat, 2014; Eva Adamova, Adamov Station, 2023; Silver Hall Jihlava, 2024, etc.).
According to William Flusser, we could metaphorically define the Kočí’ s Painting Encryption as connecting its three civilised modes of thought: Visual imagery, historical linear thinking with historical knowledge and textual transcription of scientific data and, consequently, their common post-historical linking and manipulation into a new synthetic visualisation in our telematic society. In the translation of the word, the author thus creates a new visual topography, where he maps and studies the properties of the colour fields, the elemental shape, the texture and their symbolic perception. Despite the analytical way of thinking, it brings a powerful dose of internal tension and emotional charge. After all, it's a purging visual bath in a flood of letters, digits and data.I'm sorry.

Strong solitaire Václav Kočí also confirms the development of his language against the background of the great geometric Brno scene, with names such as Pavel Rudolf (1943-2026), Petr Kvíčala (1960), Petr Veselý (1953), Milan Houser (1971), or the younger Břetislav Malý (1985), among others. In addition to this, we can add the performance and collection of geometry and minimalism of the Brno theorist and artist Jiří Valoch (1946), and finally partly the creation of the Slovak conceptual artist Monogramist T.D. (1947), who settled in Brno.
Finally, we can add his well-deserved activities in the cultural community, such as the establishment and management of the Open Studios project in Brno and Ostrava, the incubator project, and numerous exhibition activities.
So: Open Your Studios, Open Your Eyes, Open You Mind....

Václav Kočí: Malba mě musí přitahovat, polapit. Pak je to skutečně ono.

Volný cyklus rozhovorů s vybranými osobnostmi současné české výtvarné scény.

Michaela Banzetová

Přitahuje jej, jak sám říká, banálnost v kontrastu k auře tajemnosti. Zajímá ho vrstvení barev na obraze, ne však – dnes tak rozšířené – pohyblivé obrazy. Je předním představitelem současné tuzemské abstraktní malby.
Václav Kočí (* 1981) absolvoval Fakultu výtvarných umění VUT v Brně, kde prošel ateliérem Petra Kvíčaly; magisterský program zakončil roku 2006, doktorandské studium završil o čtyři roky později. Pracuje s geometrií, rytmizací, barevností a skrytými významy. Od roku 2011 je hlavním pořadatelem a nyní i uměleckým ředitelem festivalu otevřených ateliérů Open Studios Brno. Vloni inicioval první ročník Open Studios Ostrava. Žije a pracuje v Brně.

Co vás přivedlo k malbě?

Asi to bude znít jako klišé, ale podobně jako řada umělců, i já byl malováním a barvami přitahován od dětství. Pořád jsem si něco kreslil, maloval a vyráběl. Ovšem až na střední škole jsem si uvědomil, že mě to naplňuje a chtěl bych v tom pokračovat. S pomocí tehdejší odborné poradkyně na gymplu jsem se začal dívat po vysokých školách. Přihlásil jsem se na brněnskou FaVU, kde jsem napoprvé neuspěl. Takže jsem se přihlásil na její přípravku, kterou vedl profesor Petr Kvíčala. Dalo mi to obrovský impuls, dostal se na FaVU, a studium mi změnilo život.

Že chci být umělcem jsem vnitřně asi tušil pořád, ale až tak ve druháku/třeťáku na vysoké škole jsem si uvědomil, co to může znamenat a že to chci doopravdy. Škola mi poskytla bohatý základ v podobě impulsů, inspirace, důvodů a motivací, vědění a zručností. A nasměřovala mé přemýšlení nejen o umění, ale i o světě a o sobě samém. Pracoval jsem tam rovněž jako asistent, později i přímo pro profesora Kvíčalu na jeho projektech. Dalo mi to zkušenosti i kontakty. Čerpám z toho dodnes.

Co bylo pro vás zatím nejtěžší výzvou při budování umělecké kariéry?

To, co nastalo po škole. Náhle jsem byl vystaven realitě každodenního života, bez opory školy a jejího systém. Nějaký čas jsem se potácel v nejistotě, ale vymyslel jsem si set pravidel, jímž v podstatě řídím doteď. Řekl jsem si, že pro umění udělám maximum. Pronajal jsem si na brněnské Kraví hoře ateliér o devíti metrech čtverečných, že to zkusím na rok. Když to nepůjde, neuživím se a dojdou mi barvy, přestanu malovat barvami a budu malovat jen černou a bílou. Když ani to nepůjde, budu malovat na papír. A když už ani to nedám, budu vytvářet malé kresby atd. atd. Zkrátka: nejmíň rok budu tvrdě pracovat – ať se děje, co se děje. A uvidí se. Měl jsem štěstí a barvy mi zatím pořád nedošly…

Čím je vám blízká abstraktní malba?

Vždycky mě fascinovaly velké barevné plochy, syté barvy, ostré hrany, rovné čáry. Diplomku jsem psal o Kennethu Nolandovi, ikoně americké pomalířské abstrakce. Sehnal jsem si i telefon na jeho asistenta a dvakrát jsem s ním hovořil, ovšem samotného Nolanda – vzhledem k jeho časové vytíženosti – se mi k dialogu přimět nepodařilo.

Promítá se do vaší práce osobní život, případně aktuální celosvětové dění?

Odkaz k realitě a jejímu prožitku nebo reflexi je u mě spíše v transkripci textů, které lovím v okolním světě – na internetu, sociálních sítích a podobně. Tam většinou hledám inspiraci, ovšem vedle zdrojů, na něž jsem přímo emocionálně vázán, což jsou třeba osobní texty, emaily, zprávy, texty knih, básniček, písniček...

Vaše díla jsou technicky poměrně náročná. K preciznímu rozdělení barevných ploch vám slouží i pásky napomáhající tomu, aby se jednotlivé barevné plochy nepřekrývaly. Můžete přiblížit proces vzniku některých z vašich pláten?

Lepící páska je pro mě zásadní materiál. Je to můj pracovní nástroj a partner, rád s ní pracuji. Navíc jsem po letech průzkumu našel typ pásky a výrobce, který odpovídá mým požadavkům. Maluju akrylovou barvou, pásku používám pro maskování ploch a linií, pro dosažení precizních ostrých a rovných hran. Hrozně mě to baví a přitahuje. Je to svým způsobem fetiš…

Moje práce začíná kreslenou/rýsovanou skicou; říkám ji „rodný list“. Skicu překreslím na obraz a pokračuji lepením pásek a vrstvením barev. Barevnost se často vyvíjí ještě při malování, nechávám to plynout a rozhoduji se intuitivně, pokud to nejde vyloženě proti konceptu obrazu.

Jak dlouho to trvá?

Nejdéle jsem na jednom konkrétním obraze pracoval devět měsíců. Byl to obraz s číslicí 254, složený ze čtyř tisíc barevných obdélníčků. Často používám podobně velké formáty, takže do určité míry lze zprůměrovat dobu, kterou potřebuji na jejich dokončení. U větších formátů je to šest až osm týdnů, u středních zhruba měsíc. Avšak vždy záleží na tom, jak složité řešení dané malby je, a také na procesu – rád zkouším nové věci, vrstevní, ředění a natírání a přetírání barev. Někdy se daří, někdy ne. To často práci prodlužuje. Mně to nevadí, naopak. Malba je pro mě především proces a musí mě přitahovat, intenzivně polapit, musím být „uvnitř“.

Máte za sebou realizace rovněž v interiérech a exteriérech. Kromě soukromých zakázek jste vytvořil kupříkladu malby na stěnách chodeb brněnské Fakulty informatiky VUT nebo jste zpracoval fasádu brněnského obchodního domu Futurum. Jak jste se k tomu dostal? A jaké bylo zadání?
Většinou jsem byl osloven architektem projektu. Díky jemu jsem se dostal do kontaktu s investorem a následnou diskusí vzniklo dílo. Myslím, že je to obvyklý postup – architekti coby mediátoři mezi zadavatelem a umělcem. Práce pro soukromého investora je v něčem možná snazší, přímější, rychlejší. Ve veřejných zakázkách je větší míra – pochopitelné – kontroly, a tedy včetně byrokracie, kdy i o malých věcech rozhodují skupiny lidí.
Například u realizace maleb na Univerzitě Tomáše Bati (UTB) ve Zlíně jsem potřeboval z výtvarných důvodů provést změnu v barevném rozložení malby. Sešla se kvůli tomu stavební komise v čele s tehdejším rektorem UTB, protože to nebylo v souladu se schváleným návrhem. Můj návrh změny naštěstí prošel, což velmi prospělo finálnímu vyznění realizace… Všechno má svá pro a proti, svůj rytmus a svoje tempo; s tím musím při takové práci počítat. Je to o úplně jinak než při tvorbě v ateliéru, kde si o všem rozhoduji a mám zodpovědnost pouze vůči sobě samému a vůči své práci.
Čím se – co do kritérií – lišila fasáda Obchodního centra Futurum?

Zavolali mi z brněnské architektonické kanceláře KOGAA. Začali jsme hovořit o možnostech uchopení projektu. Potom jsme ideu představili investorovi. Jenže ten měl velmi konkrétní představu, jak dům má vypadat a fungovat, včetně představy o barevnosti…. Navíc jsem do projektu vstoupil v jeho pokročilém stádiu, a ještě jsem odcestoval na stáž do severošvédského univerzitního města Umeå, takže jsem spoustu věcí řešil po telefonu a e-maily. Kromě toho jsem v zahraničí nebyl technologicky vybaven na navrhování; musel jsem si část zařízení dokoupit. Komplikované to bylo třeba už při posuzování vzorků barev zaslaných poštou.

V zimě je v Umeå, která se nachází kousek pod polárním kruhem, světlo zhruba dvě hodiny denně; kromě toho tamní severské světlo má úplně jinou intenzitou a barvu. A k tomu tři metry sněhu. Jak si pak ověřit požadovanou barevnost? Co s tím? Ale konkrétně: navrhl jsem obrovskou plochu fasády – složenou z asi deseti tisíců panelů – opticky rozbít, a zároveň významově sjednotit a nasměrovat k hlavnímu vstupu do objektu.

Věnujete se více volné tvorbě nebo zakázkám?

Záleží na množství a typu zakázek. Vyvíjí se to ve vlnách. Někdy se sejde více zakázek v jednom čase a musím se – zejména v počáteční fázi – věnovat více jim. A ve fázích nejrůznějších pracovních přestávek se věnuji obrazům. Zakázky, kdy maluji přímo na místě, často vyplňují dlouhý časový úsek, třeba měsíc i dva; to pak musím být na stavbě denně. Ale i to je svým způsobem malování obrazu, jen mimo ateliér, v jiném měřítku, proporcích, rytmu, kontextu…. To mě přitahuje a líbí se mi o tom takhle přemýšlet.

Když je je více klidu, intenzivně maluji v ateliéru. Když je to tak na půl, kombinuji to, což mě baví možná vůbec nejvíc. Jedno vychází z druhého a nedá se to od sebe oddělit.

Organizačně stojíte za úspěšným festivalem Open Studios Brno. Jak ten nápad vznikl? A jak se festival proměnil za dobu vaší působnosti?

Začalo to roku 2012 otevřenými dveřmi několika ateliérů v areálu „likusáků“ brněnského VUT na Kraví hoře. Chtěli jsme s několika přáteli navázat na tehdy čerstvě ukončený program spolku Magna. Zhruba osm let jsem – v podstatě sám – organizoval jednou za rok festival otevřených dveří. Za poslední dva roky jsme se však hodně rozrostli jak v týmu, tak v aktivitách. Otevřeli jsme Open Studios v Ostravě, zprovoznili jsme rezidenční platformu Inkubátor. Právě na
na stabilizaci a rozvoj Inkubátoru a Studios Visits bychom se chtěli soustředit, v tom vidíme budoucnost našeho projektu. Ovšem potýkáme se s nedostatkem financí. Musíme zefektivnit svoji grantovou aktivitu a zlepšit fundraising.

Na čem nyní konkrétně pracujete?

S architektem Radko Květem realizuji nástěnný reliéf v malém Muzeu Zlaté stezky v Kubově Huti na Šumavě. V létě by se měla rozjet realizace nástěnného a nástropního akustického reliéfu pro hudební sál v právě rekonstruovaném Stříbrném Domě v Jihlavě, na kterém pracuji s Markem Štěpánem.

V ateliéru mám rozdělaný cyklus menších obrazů, v nichž přehodnocuji svoji práci s písmem a se zápisem informací. Také přemýšlím o písmových objektech, trojrozměrném písmu. A pokračuji ve velkých plátnech s tématem šifrování textu do abstraktních systémů; tento cyklus bych chtěl už pomalu uzavřít.

Průřez mými obrazy za poslední čtyři roky můžete do konce února vidět v Galerii současné malby v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě, kurátorem je Martin Mikolášek. V březnu otevírám samostatnou výstavu s kurátorem Vlado Beskidem v trnavské Galerii Jána Koniarka. V květnu se těším na menší expozici v jablonecké galerii Kaplička. A koncem roku bych měl uzavřít činnost brněnské galerie Strom Art Gallery. Ta svůj provoz zahajovala právě mojí výstavou v roce 2015, proto mě kurátor a kamarád Petr Kamenický požádal i o závěrečnou akci.

Milan Houser a Václav Kočí
TXT
Galerie Artefin,
5. 6. 2025 - 11. 9. 2025

Umění bylo historicky chápáno jako univerzální vizuální jazyk, srozumitelný lidem napříč kontinenty a kulturami, bez potřeby znát konkrétní řeč, nebo dokonce bez nutnosti umět číst a psát. V roce 1942 vznikl ve Francii lettrismus, původně básnický, ale později i umělecký směr, který se stejně jako např. kubismus nebo dadaismus snažil bořit zažité zvyklosti a pravidla. Hlavním rysem a zároveň výrazovým prostředkem lettrismu byla fascinace písmem. Jeho vzhledem i obsahem, nekonečným množstvím tvarů a kombinací, možností exaktního sdělení, apelu, nebo naopak lyrického či absurdního pojetí. Písmo pak v průběhu času získalo ve volném výtvarném umění nespočet podob a variací, stalo se inspirací a východiskem práce mnoha umělců a jako téma se více či méně dotýká i dvou brněnských autorů, Milana Housera a Václava Kočího.
Milan Houser je na umělecké scéně vnímán jako ryze abstraktní umělec, který systematicky zkoumá možnosti práce s lakem, jeho vrstvením, barevnými i materiálovými kombinacemi, nebo chemickými reakcemi a fyzikálními vlastnostmi různých příměsí. Intenzivní barevnost, dokonalost provedení a zejména fascinující poutavost Houserových děl přitahuje pozornost galeristů, sběratelů a často i architektů. Jeho nástěnné i prostorové obrazy, či objekty, jsou na výstavách i v designových interiérech vždy nepřehlédnutelné a prostoru pokaždé dodávají nádech exkluzivity. Houser však není jen bravurním koloristou, originálním technologem a abstraktním umělcem, ale také autorem, který spolu s hledáním dokonalé estetické hodnoty vkládá do svých děl i řadu originálních úvah. V galerii ARTEFIN proto představujeme jednu z jeho konceptuálních prací, kompletní abecedu vytvořenou z obrazů písmen, z nichž každé sice má svou výtvarnou kvalitu, ale podstatný je pro ně způsob instalace. Z tohoto originálního fontu Houser na zdi sestavil nejdelší anglickou větu, ve které se žádný znak ani jednou neopakuje a nepoužitá písmena pak tvoří samostatnou kompozici.
I obrazy Václava Kočího na první pohled působí jako čistá abstrakce, ale každý z nich v sobě nese někdy více, někdy méně viditelný vzkaz, citát, sdělení. Kočí dlouhodobě a systematicky pracuje s textem jako nosným tématem. Vytváří vlastní specifické fonty, nebo grafické substituce písmen (trojúhelníky, obdélníky, linky), jejichž následné řazení do slov a vět udává obrazu jeho výslednou podobu. Tyto symboly pak slouží jako šifry, které se můžeme za pomoci existujících metod pokoušet rozluštit a obraz si přečíst. Finální vzhled plátna je sice přísně podroben diktátu následnosti písmen v textu a pauz mezi slovy, ale Kočí si stále zachovává svobodu malířského projevu ve vlastní volbě barev a jejich kombinaci. Jeho svébytný výtvarný styl a vytříbený cit pro estetiku a proporce dělá z Kočího kromě malíře také autora, který má za sebou řadu realizací v architektuře. Mimo jiné navrhl výtvarné řešení fasády brněnského nákupního centra Futurum, nebo kovového krytí lávky Eva na nádraží v Adamově. Realizoval výtvarnou intervenci v interiéru Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, nebo v soukromém mezonetovém bytě ve spolupráci se studiem Tj Architekti.
Název společné výstavy Milana Housera a Václava Kočího není zvolen náhodně. TXT kromě jihokorejské popové skupiny Tomorrow X Together evokuje také příponu textového souboru, v tomto případě souboru „textových“ obrazů dvou výrazných českých umělců, kteří každý svým osobitým způsobem dokázali odkaz lettrismu opět rozšířit o novou a originální polohu.

Václav Kočí (*1981 )

Vizuální umělec, malíř, autor realizací v architektuře a veřejném kulturním prostoru, pedagog. Václav Kočí absolvoval svá studia na Fakultě výtvarných umění, přesněji v ateliéru malby, kde také úspěšně obhájil disertační práci a tím se zároveň vydal na dobrodružnou dráhu umělecko Pedagogickou. Tvorbu Václava Kočího lze zdánlivě na první pohled zařadit do proudu geometrické abstrakce. Citlivě sestavený rámec barev, jejich estetika a vztahová provázanost však není jediným stavebním prvkem jeho obrazů. Stěžejní ingrediencí jsou pro Václava hesla, významy a šifry které do svých pláten rafinovaně vkládá. Právě tento důležitý moment posouvá jeho obrazy ze zažitého vzorce již klasického abstraktního malířství do bytostně současné formy uvažování o vlastním výtvarném vyjádření. Když popisuji Kočího vztah k barvám, mluvím o jeho přirozeném citu, estetice a malířském způsobu vidění který je vlastní všem úspěšným autorům napříč věky a styly. Je to zkrátka něco, jako cit v prstech. Něco, bez čeho nejde komponovat obraz. Slovo komponovat je možná dobrým příkladem, jak si lze představit Kočího práci v ateliéru nad novým plátnem či sérií. Václav totiž podobně jako hudební skladatel vytváří skicu připomínající partituru, ve které skrze svůj kódovaný jazyk skládá tvary a hmotu slov. Při ohlédnutí zpět je zřejmé, že někde na počátku svých prací Václav akcentoval čitelněji sdělení svých obrazů. V jeho současné tvorbě se postupně rozvolňuje usvědčující charakteristika typografických tvarů a hmoty konkrétních slov. V aktuálních obrazech tak autor vystavěl dialog s divákem, před kterého je kladen požadavek obraz si pořádně prohlédnout. Textovou inspirací jsou pro Kočího veškeré současné kanály a toky informací, názvy skladeb jeho oblíbených hudebníků, či fráze a dialogy z filmů. Přiléhavým termínem který by snad jeho široký záběr dokázal zaštítit je popkultura. Právě znalost kontextu žité reality, návaznost na geopolitické dění u nás a ve světě, následná umělecká reflexe těchto jevů svébytným uměleckým jazykem, jsou přesně ty atributy, které Autor Václav Kočí prezentuje divákům skrze svá plátna tvořící výstavu, do které se právě chystáte vstoupit.

/

Václav Kočí (*1981 )

Visual artist, painter, author of realizations in architecture and public cultural space, teacher. Václav Kočí completed his studies at the Faculty of Fine Arts, more precisely in the painting studio, where he also successfully defended his dissertation and thus embarked on an adventurous artistic and pedagogical career. Václav Kočí's work can seemingly be classified at first glance as part of the trend of geometric abstraction. However, the sensitively composed framework of colors, their aesthetics and relational interconnection are not the only building blocks of his paintings. The key ingredients for Václav are the slogans, meanings and ciphers that he subtly inserts into his canvases. It is this important moment that shifts his paintings from the well-established formula of classical abstract painting to an essentially contemporary form of thinking about his own artistic expression. When I describe Kočí's relationship to colors, I am talking about his natural feeling, aesthetics and painterly way of seeing that is inherent to all successful authors across ages and styles. It is simply something like a feeling in the fingers. Something without which it is impossible to compose a painting. The word compose is perhaps a good example of how one can imagine Kočí's work in the studio on a new canvas or series. Václav, like a composer, creates a sketch resembling a score, in which he composes the shapes and substance of words through his coded language. Looking back, it is clear that somewhere at the beginning of his work, Václav emphasized the message of his paintings more clearly. In his current work, the incriminating characteristic of typographic shapes and the substance of specific words is gradually loosening. In his current paintings, the author has thus established a dialogue with the viewer, who is required to examine the painting carefully. For Kočí, textual inspiration is all current channels and flows of information, the titles of songs by his favorite musicians, or phrases and dialogues from films. An apt term that could perhaps cover his broad scope is pop culture. Knowledge of the context of lived reality, connection to geopolitical events in our country and in the world, and subsequent artistic reflection of these phenomena in a distinctive artistic language are precisely the attributes that the author Václav Kočí presents to the audience through his canvases creating the exhibition that you are about to enter.

Václav Kočí

Pro dílo vizuálního umělce Václava Kočího je charakteristický abstraktní geometrický jazyk. Tvoří především v médiu malby, ale jeho realizace nalezneme i v architektuře.
V tvorbě dlouhodobě čerpá z podnětů svého bezprostředního okolí, jako tomu bylo i v prvním uceleném cyklu maleb Landscapes (od roku 2000). Zde důkladně vstřebával barevnost a tvary okolní krajiny, které dále zjednodušoval do barevných polí často členěných v horizontální pásy. Téma krajiny se v díle Václava Kočího odráželo několik let a formovalo jeho cestu k abstraktnímu záznamu každodenní žité reality. V cyklu Pixeled Landscape (2006) již plně využil geometrického abstraktního tvarosloví, kdy krajinné motivy volně převáděl do nového vzorce na první pohled vzdáleného původní předloze.
Východiskem pro současnou tvorbu Václava Kočího se v posledních letech stala jazyková sdělení. Ty převádí do roviny jazykového kódu, který dále šifruje za pomocí geometrického jazyka a barevných polí. Svůj racionální až matematický přístup k původní předloze tak záměrně narušuje vytvářením „prázdných míst“ či barevných vrstev, jako je tomu v cyklech Cipher (2014) či Abecedy (2016). Od roku 2018 využívá náhodně nalezené úryvky nebo vlastní texty, jako jsou vzkazy, části písní nebo výňatky z knih, které dále zpracovává v cyklu Quotes, do kterého patří i nejnovější série obrazů Just Get it Done I–III. (2020). Původní sdělení tak zůstává divákovi utajeno a do obrazu proniká jen jako autorský impulz. Dílo Václava Kočího tak dokazuje, že se nejedná o pouhou estetizaci a samotný proces tvorby vypovídá o neustálém promýšlení vztahů uvnitř malířského plátna.
Stále nové impulzy uvnitř malířského plátna vedou k pomalým „posunům vzorce“, které připomínají teorii „Paradigm Shift“ amerického teoretika vědy a filozofa Thomase Samuela Kuhna. Kuhn ve své vlivné knize Struktura vědeckých revolucí (česky, Oikomeneth, 1997) ukázal, že vývoj vědy, ale i společnosti není vůbec plynulý a jednoznačný, neprobíhá evolučně, ale revolučně. Přesto jsou tyto revoluce na první pohled často nepatrné, ale ve svých důsledcích zásadní. S jistým eufemismem můžeme tyto tiché revoluce spatřit i v díle Václava Kočího. Nepatrné ale kontinuální změny odehrávající se uvnitř geometrických polí svědčí o neustálém promýšlení nad budováním malířského prostoru.
Tento princip je patrný i v další důležité rovině tvorby Václava Kočího, kterou je vztah malby a architektury. Autor dlouhodobě zkoumá jejich vzájemné pozice, snaží se hledat spojitosti těchto dvou disciplín a prozkoumávat možnosti jejich vzájemného ovlivňování. Danému tématu se věnoval i ve své disertační práci Obraz a architektura. Typologie malířských intervencí do architektury (obhájil v roce 2010 na VUT v Brně). V minulosti spolupracoval s architektonickými ateliéry jako například brněnským studiem Burian–Křivinka Architekti, pro které vytvořil monumentální nástěnné malby v interiéru nové budovy Fakulty informačních technologií VUT v Brně (realizace 2013/2014) nebo materiálově i vizuálně rozdílnou komorní realizaci plastického reliéfu pro soukromý byt v Brně ve spolupráci s TJ Architekty (realizace 2016). Reliéfně ztvárněné stěny s geometrickým vzorcem zde citlivě reagovaly na denní světlo díky částečné propustnosti materiálu. Otevřenost výslednému médiu a materiálu se u Václava Kočího projevila i v téměř skulpturální realizaci pro kostel Nalezení svatého Kříže v Litomyšli, kde na trojici nově odlitých zvonů sv. Václava, Panny Marie a sv. Josefa zaznamenal modlitby k jednotlivým svatým převedené do geometrického kódu a nechal je ztvárnit v plastickém reliéfu po obvodu každého zvonu.
Václav Kočí malbu vnímá jako určitou vrstvu architektury, a to nejen ve fyzickém slova smyslu, ale i ve smyslu symbolickém, ideovém a intuitivním. Zvýrazněním vybraných architektonických prvků nebo principů dokáže podle autora malba významným způsobem ovlivnit výsledné vnímání prostoru: „Abstraktní nemateriálová barevnost, resp. optické vlastnosti barev vnáší do prostoru určitý typ iluze, dynamiky a pohybu. Navíc symbolické aspekty barev vytváří možnost manipulace hodnoty prostoru v symbolické rovině. Stejně tak může malba doplnit prostředí o konceptuální rozměr a vnést tak do něj abstraktní veličiny jako např. procesuálnost, záznam a vnímání času, zároveň reflektovat sociální, politické, historické, nebo jiné aspekty daného prostoru.“ Výrazné sepětí malby s místem je v českém prostředí blízké i tvorbě Patrika Hábla nebo Petra Kvíčaly. Přesto na něj každý z autorů reaguje rozdílným formálním způsobem. V zahraniční produkci se s podobným přístupem setkáváme například v tvorbě Ester Stocker, která podobně jako Václav Kočí přechází od malby i k jiným médiím jako je kov či páska. Blízkost obou autorů se projevuje v důsledném reagování na dané místo s častým využitím struktury geometrické mřížky a snahy vytvořit zcela novou vrstvu čtení daného prostoru.
Ateliér Václava Kočího se nachází v Areálu VUT na Kraví hoře v Barrack 24. Tvoří jej dvě menší a jedna větší místnost v západním části podélné budovy, které slouží jako samotný tvůrčí ateliér, sklad i kancelář. Pro Václava Kočího je ateliér neodmyslitelně svázaný s autorskou tvorbou a vnímá jej jako důležité místo Je tak pochopitelné, že sám léta stojí za projektem Open Studios, který do epicentra zájmu o současnou uměleckou produkci v Brně vedle díla autorů staví i jejich tvůrčí zázemí.

/

The work of visual artist Václav Kočí is characterized by an abstract geometric language. He creates primarily in the medium of painting, but his works can also be found in architecture.
In his work, he has long drawn inspiration from his immediate surroundings, as was the case in his first comprehensive cycle of paintings Landscapes (from 2000). Here, he thoroughly absorbed the colors and shapes of the surrounding landscape, which he further simplified into color fields often divided into horizontal bands. The theme of landscape was reflected in Václav Kočí's work for several years and shaped his path to an abstract recording of everyday reality. In the cycle Pixeled Landscape (2006), he fully utilized geometric abstract morphology, freely translating landscape motifs into a new formula that at first glance is distant from the original model.
In recent years, linguistic messages have become the starting point for Václav Kočí's contemporary work. He translates these into a linguistic code, which he further encrypts using geometric language and color fields. He deliberately disrupts his rational and mathematical approach to the original source by creating “empty spaces” or color layers, as in the Cipher (2014) and Alphabets (2016) cycles. Since 2018, he has been using randomly found excerpts or his own texts, such as messages, parts of songs, or excerpts from books, which he further processes in the Quotes cycle, which also includes the latest series of paintings Just Get it Done I–III. (2020). The original message thus remains hidden from the viewer and penetrates the painting only as an authorial impulse. Václav Kočí's work thus proves that it is not a mere aestheticization and the process of creation itself speaks of the constant thinking of relationships within the painting canvas.
Constantly new impulses within the canvas lead to slow “pattern shifts”, which are reminiscent of the “Paradigm Shift” theory of the American science theorist and philosopher Thomas Samuel Kuhn. In his influential book The Structure of Scientific Revolutions (Czech, Oikomeneth, 1997), Kuhn showed that the development of science, but also of society, is not at all smooth and unambiguous, does not proceed evolutionary, but revolutionary. Nevertheless, these revolutions are often insignificant at first glance, but fundamental in their consequences. With a certain euphemism, we can also see these silent revolutions in the work of Václav Kočí. The insignificant but continuous changes taking place within the geometric fields testify to the constant thinking over the construction of the painting space.
This principle is also evident in another important aspect of Václav Kočí’s work, which is the relationship between painting and architecture. The author has been exploring their mutual positions for a long time, trying to find connections between these two disciplines and exploring the possibilities of their mutual influence. He also addressed this topic in his dissertation Image and Architecture. Typology of Painting Interventions in Architecture (defended in 2010 at Brno University of Technology). In the past, he collaborated with architectural studios such as the Brno studio Burian–Křivinka Architekti, for whom he created monumental murals in the interior of the new building of the Faculty of Information Technologies of Brno University of Technology (realization 2013/2014) or a materially and visually different chamber realization of a plastic relief for a private apartment in Brno in collaboration with TJ Architekty (realization 2016). The relief-shaped walls with a geometric pattern here sensitively responded to daylight thanks to the partial permeability of the material. Václav Kočí's openness to the resulting medium and material was also evident in the almost sculptural realization for the Church of the Finding of the Holy Cross in Litomyšl, where he placed the three newly cast bells of St. Wenceslas, the Virgin Mary and St. Joseph recorded prayers to individual saints converted into a geometric code and had them depicted in a plastic relief around the circumference of each bell.
Václav Kočí perceives painting as a certain layer of architecture, not only in the physical sense of the word, but also in the symbolic, ideological and intuitive sense. According to the author, by highlighting selected architectural elements or principles, painting can significantly influence the resulting perception of space: “Abstract immaterial color, or rather the optical properties of colors, introduce a certain type of illusion, dynamics and movement into space. In addition, the symbolic aspects of colors create the possibility of manipulating the value of space on a symbolic level. Similarly, painting can add a conceptual dimension to the environment and thus introduce abstract quantities such as processuality, recording and perception of time, while also reflecting social, political, historical or other aspects of a given space.” In the Czech environment, the strong connection between painting and place is also close to the work of Patrik Hábl or Petr Kvíčala. Nevertheless, each of the authors reacts to it in a different formal way. In foreign production, we encounter a similar approach, for example, in the work of Ester Stocker, who, like Václav Kočí, moves from painting to other media such as metal or tape. The closeness of both authors is manifested in their consistent response to a given place with frequent use of the structure of a geometric grid and an effort to create a completely new layer of reading a given space.
Václav Kočí's studio is located in the VUT Campus on Kraví hora in Barrack 24. It consists of two smaller and one

Václav Kočí (nar. 1981 ve Znojmě) je vizuální umělec věnující se zejména konceptuální malbě. Zároveň je jedním z organizátorů Open Studios, události, jež pravidelně zprostředkovává výtvarné umění širokému publiku. Studoval v ateliéru malby 3 na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, doktorát získal tamtéž. Působí také jako pedagog Fakulty stavební VUT v Brně.
Jeho malby, akryly na plátně, jsou na první pohled charakteristické užitím geometrické abstrakce, jež zprvu působí jako čistá vizuální hra s plochou, linií a barvou. Jejich názvy jako Quote (cyklus vznikající od roku 2017), Words (2018), Who Is an Artist (2017), Never Been Better (2017), Do We Dream Under the Same Sky (2017) nebo An Artist Is One Who Makes Art (2017) však odkrývají skutečnost, že jejich význam je hlubší, a že tedy mají v sobě zahrnut i obsah, jenž je však návštěvníkům na první pohled skryt.
Tímto skrytým obsahem jsou mnohdy velmi lapidární sdělení, emaily od kamarádky stejně jako citáty slavných umělců týkající se povahy umělecké tvorby (Picasso, Elafur Eliasson), básně zajímavé v lokálním kontextu (Jan Skácel – Dům – obraz z roku 2019) nebo česká státní hymna (Words, 2018). Věty vytržené z kontextu nejsou v konečném důsledku důležité, jsou prvotním východiskem konceptuálního obrazu, jenž totiž během procesu tvorby ztratí schopnost jazykový kód, jemuž je maximálně podřízen, předat. Proto se Kočí dopouští zdánlivých chyb kompozice – na obrazech můžeme pozorovat přeryvy, na první pohled zbytečné a rušivé mezery – tyto „chyby“ jsou však důležitým stavebním prvkem jeho současných obrazů. Počátky této vizuálně jazykové konceptuální hříčky se datují do roku 2010, kdy umělec začal pracovat s katalogovým číslem obrazu jako hlavním motivem. V tomto případě prošel vývojem od zřetelnosti k nečitelnosti, a tehdy si Kočí uvědomil, že stejným způsobem může pracovat i se slovy.
Kromě určující role slova a geometrie je Kočího nejvýraznějším prostředkem vyjádření samotná barva – ze základní barevné škály odvozuje další barvy vzniklé překrýváním. Je to právě barevná škála, co na první pohled na Kočího obrazech diváka nejvýrazněji upoutá. Stručně řečeno, Kočí se barvy nebojí. Tato barevnost je mnohdy divoká a překvapivě agresivní, jinde zase klidná a navozující dojem meditace – zejména v jeho monochromních plátnech. V případě již zmíněného cyklu Words má například barva též jednoznačnou symbolickou hodnotu.
Václav Kočí má malířský proces plně pod kontrolou, k plátnu přistupuje racionálně a někdy až s matematickou obsedantní přesností. Náhoda nebo spontánnost zaujímá v jeho tvorbě pramálo místa – a pokud se objeví, zapojí ji exaktně do celku. Pracuje však s různými typy struktur a kompozic, stejně jako s různou intenzitou barevnosti – od „divoké“ až po monochromní. V tomto smyslu je jeho tvorba proměnlivá, upoutává pozornost a logicky se vyvíjí v kombinaci výtvarných a konceptuálních východisek.

/

Václav Kočí (born 1981 in Znojmo) is a visual artist who mainly focuses on conceptual painting. He is also one of the organizers of Open Studios, an event that regularly brings visual art to a wide audience. He studied in the painting studio at the Faculty of Fine Arts, Brno University of Technology, where he received his doctorate. He also works as a teacher at the Faculty of Civil Engineering, Brno University of Technology.
His paintings, acrylics on canvas, are at first glance characterized by the use of geometric abstraction, which at first appears as a pure visual play with surface, line and color. However, their titles such as Quote (a cycle created since 2017), Words (2018), Who Is an Artist (2017), Never Been Better (2017), Do We Dream Under the Same Sky (2017) or An Artist Is One Who Makes Art (2017) reveal the fact that their meaning is deeper, and that they therefore also include content, which is, however, hidden from visitors at first glance.
This hidden content is often very concise messages, emails from a friend, as well as quotes from famous artists regarding the nature of artistic creation (Picasso, Elafur Eliasson), poems interesting in a local context (Jan Skácel – Dům – obraz z roku 2019) or the Czech national anthem (Words, 2018). Sentences taken out of context are ultimately not important, they are the initial starting point of a conceptual image, which during the creation process loses the ability to convey the linguistic code to which it is maximally subordinate. That is why Kočí makes apparent compositional errors – we can see breaks in the paintings, at first glance unnecessary and distracting gaps – these “errors” are, however, an important structural element of his current paintings. The beginnings of this visually linguistic conceptual game date back to 2010, when the artist began working with the catalogue number of the painting as the main motif. In this case, he went through a development from clarity to illegibility, and it was then that Kočí realized that he could work with words in the same way.
In addition to the determining role of words and geometry, Kočí’s most striking means of expression is color itself – from the basic color scale he derives other colors created by overlapping. It is precisely the color scale that most strikingly attracts the viewer at first glance in Kočí’s paintings. In short, Kočí is not afraid of color. This color is often wild and surprisingly aggressive, at other times calm and giving the impression of meditation – especially in his monochrome canvases. In the case of the already mentioned Words cycle, for example, color also has a clear symbolic value. Václav Kočí has the painting process fully under control, he approaches the canvas rationally and sometimes with mathematically obsessive precision. Coincidence or spontaneity takes up very little space in his work – and if it appears, he integrates it exactly into the whole. However, he works with various types of structures and compositions, as well as with different intensities of color – from “wild” to monochrome. In this sense, his work is variable, attracts attention and logically develops in a combination of artistic and conceptual starting points.

Václav Kočí: 35.000 hodin
Galerie současné malby, Divadlo Antonína Dvořáka, Ostrava
11. 1. – 2. 3. 2023

Jako kontrapunkt k doposud převládajícím monografickým výstavám figurální malby se na začátku roku 2023 v prostoru foyer Divadla Antonína Dvořáka představí autor, který v malbě a realizacích pro architekturu pracuje výhradně s abstraktním geometrickým tvaroslovím.
Brněnský malíř Václav Kočí (*1981) absolvoval Fakultu výtvarných umění VUT v Brně v roce 2006 v ateliéru malby a navázal hned o doktorským studijním programem Výtvarná umění, který dokončil v roce 2010.
Ve svých abstraktních obrazových kompozicích často zužitkovává prvotní impulsy vycházející z krátkých textových sdělení nebo číselných řad, které se nějak vztahují k autorovu životu či dílu. Dokladem může být i název výstavy. „35 000 hodin“ je časový úsek přesně odpovídající 4 rokům, které uběhly od jeho poslední výstavy v Ostravě (Galerie Magna). A zároveň - všechna vystavená autorova plátna v DAD vznikla v posledních čtyřech letech.
Hra z odkazy, sentencemi či numerickými kombinacemi je ovšem v případě obrazů Václava Kočího jen jakými prvotním impulsem, který je sice na obrazech stále krypticky přítomen, není ale v žádném případě kategorickou podmínkou pro dekódování autorského sdělení. Podstatná je zde totiž především samotná kombinatorická hra hraná tvary, barvami, jejich vrstvením, posuny, pozicemi a konstelacemi, jež ve výsledku vytváří pevně sevřený vizuální celek tematizující jazyk abstrakce jako prostředek, jímž lze těkavý chaos prostřednictvím proporcí a uměřenosti proměnit ve vizuální řád a stabilitu.
Václav Kočí je od roku 2011 hlavním organizátorem festivalu otevřených uměleckých ateliérů „Open Studios Brno“. A je to právě Václav Kočí, kdo přišel s nápadem, aby se v Ostravě v roce 2022 uskutečnil sesterský 1. ročník „Open Studios Ostrava“.

/

Václav Kočí: 35.000 hodin
Contemporary Painting Gallery, Antonín Dvořák Theater, Ostrava
11. 1. – 2. 3. 2023

As a counterpoint to the hitherto prevailing monographic exhibitions of figurative painting, an artist who works exclusively with abstract geometric forms in his paintings and architectural projects will be presented in the foyer of the Antonín Dvořák Theatre at the beginning of 2023.
Brno-based painter Václav Kočí (*1981) graduated from the Faculty of Fine Arts of the Brno University of Technology in 2006 in the studio of painting and immediately followed up with a doctoral study program in Fine Arts, which he completed in 2010.
In his abstract pictorial compositions, he often utilizes initial impulses based on short text messages or numerical series that are somehow related to the author's life or work. The title of the exhibition can also be evidence of this. "35,000 hours" is a period of time that exactly corresponds to the 4 years that have passed since his last exhibition in Ostrava (Galerie Magna). And at the same time - all the artist's canvases exhibited in DAD were created in the last four years.
However, in the case of Václav Kočí's paintings, the game of references, sentences or numerical combinations is only a kind of initial impulse, which is still cryptically present in the paintings, but is in no way a categorical condition for decoding the author's message. What is essential here is primarily the combinatorial game itself played with shapes, colors, their layering, shifts, positions and constellations, which ultimately creates a tightly held visual whole thematizing the language of abstraction as a means by which volatile chaos can be transformed into visual order and stability through proportions and moderation.
Since 2011, Václav Kočí has been the main organizer of the festival of open art studios "Open Studios Brno". And it is Václav Kočí who came up with the idea of holding the first sister festival "Open Studios Ostrava" in Ostrava in 2022.

Dvojitá dna tajné schránky
1. 10. – 18. 11. 2015, Strom Art Gallery, třída Kpt. Jaroše 31, 602 00 Brno

Název výstavy, jakkoli se může zdát záhadný a poeticky nadsazený, přesně vystihuje tvůrčí přístup Václava Kočího: jeho konceptuální malba operuje s textovým či numerickým šifrováním, kde jsou pod svrchní vrstvou uložena sdělení, která určují podobu obrazu-objektu-tajné schránky. Její obsah ovšem zůstává divákovi utajen, protože autor mu nenabízí žádný „výkladový manuál“ ani „transpoziční mřížku“. V šifrování tedy účinkuje autorova důsledně skrytá tvůrčí logika jako ustavující princip obrazové kompozice, což výsledné malby zároveň vzdaluje nahodilosti nebo pouhé estetičnosti. 
‍
Koncem léta letošního roku našel Václav Kočí na ulici pohozený fragment knihy obsahující mimo jiné následující báseň: Používám všech prostředků / Legenda začla v prostředku / S rozkoší přehazuješ stránky / Dvojitá dna a tajné schránky
‍
S jistou mírou romantického fatalismu se rozhodl tuto „zprávu“ zakódovat do své nové malby. Z další pasáže nalezeného textu se dalo usuzovat, že se snad jedná o báseň Jiřího Mahena (anebo taky ne), což vytváří příhodnou spojnici ke Kočího autorské identitě založené na sbírání už existujících textů a jejich transpozici do vizuálních forem. Obraz s názvem Dvojitá dna tajné schránky proto představuje vstupní objekt celé výstavní instalace a současně je aktuálním emblémem umělcova konceptuálního přístupu k malbě. Kurátorčino důkladnější pátrání po původu neúplného – a v dané chvíli i anonymního – textu vztaženého k lav Nezval, jak se později ávažnost) nalezeného textu pro něj nepředstavuje nijak zásadní podmínku – v dalších obrazech jsou v „tajné schránce“ uloženy například banální pracovní vzkazy, texty písniček, úvodní slova k vlastním i cizím výstavám a jiné, zcela nahodile nacházené, textové informace. 
‍
Nález a následné využití „Nezvalovy básně v Mukařovského textu věnovaném Jiřímu Mahenovi“ je v přítomném kontextu až vtipně nečekaným a současně příznačným setkáním: práce spisovatele, tvůrce „nové poetiky upy –, je ve sborníku reflektována strukturalistou, tedy zástupcem teorie, která ve 20. století zásadně ovlivnila uvažování o jazyce jako o znakovém systému, jako o systému systémů. V tomto nadneseném výkladovým gardu se dostáváme k jednoduchému vyústění celého našeho „příběhu o podivuhodném nálezu“: logos ovládá chaos, a tím se z něho stává kosmos. A Václav Kočí chce být tím, kdo dokáže dát tento proces do pohybu.

/

Double Bottoms of a Secret Box
1 October – 18 November 2015, Strom Art Gallery, třída Kpt. Jaroše 31, 602 00 Brno

The exhibition title, however mysterious and poetically exaggerated it may seem, describes quite accurately the creative approach of Václav Kočí: his conceptual painting operates with textual or numerical encryption, where under the top layer there are stored messages that determine the form of the image-object-secret box. Its content remains, nevertheless, unknown to a spectator, because the author does not offer any "explanatory manual" or "transposition grid". This encryption is affected by author’s meticulously hidden creative logic that acts as a founding principle of his figurative compositions and at the same time keeps the resulting paintings away from contingency or mere aesthetics.

This year in the late summer Václav Kočí found a discarded fragment of a book on the street. Its pages included the following poem: I use all the means possible / The legend started in the middle / Your joy in shuffling through the pages of books is / Double bottoms and secret boxes

With a certain degree of romantic fatalism he decided to encode this "message" into his new painting. From another part of the found text it could be assumed that perhaps it was a poem by Jiří Mahen (or not), which creates a convenient link to artistic identity of Kočí based on collecting of existing texts and their transposition into visual forms. The painting titled Double Bottoms of a Secret Box therefore represents the entrance piece of the exposition, while at the same time it is a current emblem of the artist's conceptual approach to painting itself. The curator’s thorough search for the origin of the incomplete – and at given moment even anonymous – text related to the quoted poem has revealed yet another, as if destined, connection. It was the authorship of Jan Mukařovský – a significant representative of Czech structuralism. The cited poem, written by Vítězslav Nezval as it turned out, is actually a part of Mukařovský’s contribution to the anthology dedicated to the occasion of Mahen’s fiftieth birthday of 1933. Thanks to coincidence that plays a key role in selection of "libretti" for the paintings of Václav Kočí, an interesting interpretative framework has opened up in this particular case. It needs to be said that the quality (meaning the gravity) of found text does not represent for Kočí in any way a critical condition – in other paintings, there are in the "secret box" hidden, for example, banal messages from work, song lyrics, introductory words to his own and others’ exhibitions, and other entirely randomly found textual information.

The discovery and subsequent use of "Nezval’s poem in the text of Mukařovský dedicated to Jiří Mahen" is in the present context even humorously unexpected and at the same it represents quite a symptomatic encounter: work of a writer, creator of the "new poetics of a theme", but also a distinguished librarian Mahen, based on collecting, sorting and cataloguing information – which, incidentally, belongs among Kočí’s characteristic processes – is reflected in the anthology by a structuralist, a representative of the theory that in the 20th century fundamentally influenced the thinking about language as of a system of signs and symbols, as of a system of systems. This over-exaggerated sequence of interpretation leads us to a simple conclusion of our entire "story about a wondrous discovery": logos controls chaos, thus it becomes the cosmos. And Václav Kočí wants to be the one who can put this process in motion.